Smutný talent zpěvačky Adele

Londýnská dívka Adele nejdříve trochu zalže. Její nové album se jmenuje 21 a mělo by to značit její věk. Má ale o rok více, takže tu informaci třeba brát jako blud, lépe jako vzpomínky na zlé časy.
Potom už Adele Laurie Blue Adkinsová, jak zní její rodné jméno, nelže. Má nádherně hladivý hlas, který připomíná třeba talent Amy Winehouseové. Je v něm soulový prožitek, jenž nejenom definuje styl jejích písniček, ale odhaluje i upřímnost textů.

Měla totiž o čem psát. Se svými spolupracovníky složila písně o období, kdy se vyrovnávala s rozchodem se svým přítelem. Přestože největší ránu dostala ještě před vydáním debutu 19 (2009), celá ta věc ji ranila na delší čas.

Proto v písničce Rolling In The Deep vzkazuje svému bývalému, ať si trhne nohou, proto v jiných sem tam zasténá a zapláče, aby vedle toho nazpívala opravdu zdařilou coververzi skladby Lovesong, kterou mají v repertoáru romantičtí Britové The Cure.

Největší trumf Adele je fenomenální hlas a schopnost mu vládnout. Je v něm sice stále kus mladické nevycválanosti a vzdoru, což některým skladbám trochu bere na vážnosti. Její barva je ale poslechu lahodící: je teplá, jemně „nakřáplá“ a hebká jako samet.

Převyšuje kvalitu písniček. Kdyby Adele nedisponovala takovým výrazem, asi by se album kdesi uprostřed zaseklo v monotónnosti. Přispívá k tomu i fakt, že nástrojový doprovod je v duchu soulu a blues skromný, pročež nechává tíhu prezentace na vokalistce.

Adele to nicméně nakonec ustála. Kladné body má za hlas, vyznání i zrnko optimismu, které se v textech přece jenom objeví. Když v budoucnu budou její písně rytmičtější a zvukově i aranžérský košaté, bude to dobrý směr k umělecké velikosti.